Tak máme po další prezidentské volbě, v historii třetí přímé. Od politiků jsme tuto možnost, vybrat si na pět let vládce Pražského hradu, dostali v době, kdy sami nevěděli, co chtějí, a kdy jim volba sborem zákonodárců začala kvůli všemožnému intrikaření trochu přerůstat přes hlavu. Po Miloši Zemanovi, který Hrad opanoval na dvě volební období, tedy celých deset let, a na jehož éru se bude vzpomínat jako na dobu temných kancléřů bez prověrky a poradců bez úvazku v Kanceláři prezidenta republiky pochybně podnikajících s Rusy a také jako na dobu až za hrob loajálního tiskového mluvčího, jehož patos a papalášskou dikci nepřebil ani zázračný sňatek s ukrajinskou uprchlicí, přišla nová tvář, která nám slibuje jinou politickou kulturu.
Dobrý pocit, že jsme tuto občanskou povinnost a příležitost chytili za pačesy s mnohem větší grácií, asi mít nemůžeme. Výsledek je sice nakonec skousnutelný pro všechny, ba i demokraty, protože velkopodnikatele Andreje Babiše, který už v politice vyzkoušel leccos (byl ministrem financí, premiérem i řadovým poslancem), ač dál houževnatě prohlašuje, že on není politik, ale zcela určitě není politikem standardním, porazil generál ve výslužbě Petr Pavel. Ve finále volby, ke které bylo nakonec po velkých dramatech s jednou zhrzenou, jedním šťastným, neboť připuštěným dodatečně, a jedním odstoupivším kandidátem připuštěno osm lidí, se utkali dva bývalí komunističtí kádři – a co víc, jeden byl agentem StB, byť i toto tvrdošíjně odmítá, druhý se účastnil kurzu na rozvědčíka. Česká společnost se zkrátka po více než třiceti letech stále nevyrovnala s komunistickou minulostí a to té volbě trochu ubírá na kráse.
Pachuť z letošního cirkusu zůstává zejména kvůli velmi vyhrocené kampani. Babiš se snažil nejisté voliče ulovit, kde se dalo, a tak se uchýlil ke lžím, pro něj již tradičním, a podivuhodným konstrukcím, které nakonec udělaly téma i z věcí, jež by se do slušné společnosti zanášet neměly. Jak to bystře komentoval ústavní právník Jan Kysela v podcastu Českého rozhlasu – při první volbě jsme se báli sudetských Němců, při druhé vytáhl Zeman migranty a tato třetí už tak dost vyděšený národ, věčnými šarvátkami na sociálních sítích rozetnutý vedví, strašila válkou. Válečný konflikt jen pár set kilometrů od našich hranic skutečně probíhá a Ukrajinci už téměř rok čelí brutální ruské agresi, jenže snaha vyděsit české občany, konfrontované ekologickou, ekonomickou a energetickou krizí, tím, že bývalý generál zavleče Česko do války a odvede tam naše děti a vnuky, byla opravdu přes čáru. Jak říká Kysela, něco tak odpudivého by nikdo zneužívat neměl.
Pavel se snažil vystupovat pozitivně a všechny debaty, a že jich v nejrůznějších médiích bylo, ustál, ale ne pro každého, kdo mu dal hlas, byla jeho volba srdeční záležitostí. Komu nevadila jeho minulost, mohl být trochu znechucen toporností, se kterou na veřejnosti vystupoval – poker face je dobrý pro jednání v diplomatických kruzích, na která se Petr Pavel coby bývalý předseda vojenského výboru NATO hodí, ale třeba bychom si po těch letech zasloužili někoho, kdo bude od přírody tak nějak spontánnější a lidovější, jakkoliv se Pavel snažil a se svými příznivci zašel i na pivo. A když ne spontánního bodrého týpka, měli jsme letos poměrně dobře nakročeno k tomu, abychom si jako prezidentku zvolili poprvé ženu. Danuše Nerudová byla na konci loňského roku v čele předvolebních výzkumů, ale závěr kampaně jí nevyšel a těžko říct, jestli jí zlomilo vaz mlžení ohledně skandálu s tituly pro zahraniční studenty na Mendelově univerzitě, kterou před časem vedla, nebo to, že lidi nakonec přece jen dali přednost chlapovi z gulema, o kterém usoudili, že ho pro těžkou dobu potřebujeme víc než křehkou a zranitelnou dámu z Brna. Téměř 14 %, které Nerudová v prvním kole získala, je přesto úspěch, na kterém se dá stavět. Škoda že to na záběrech z jejího volebního štábu vypadalo, jako by dostala procent 140, tak moc se usmívala nejen ona, ale i její příznivci a dobrovolníci. Ani to nebyla ukázka přirozenosti. Jako by byla schopnost porážku upřímně uznat a hrdinně ji přijmout nějakým nepěkným škraloupem, který se propříště neodpouští.
Věčná kandidátka Jana Bobošíková, která už vymetla mnohé volby, se tentokrát držela v ústraní, ale setkali jsme se se dvěma jinými stálicemi. Pavel Fischer a Marek Hilšer, kteří před pěti lety překvapili svou nenuceností a elánem, se díky vlně popularity uklidili do Senátu, kde zejména Hilšer zůstal schovaný a letošní tyátr se rozhodl využít ke svému opakovanému zviditelnění. Výsledkem skončil nad očekávání špatně a k lepšímu procentu mu nepomohl ani rozhovor s mladým youtuberem, ve kterém se přiznal ke sledování pornografie.
Buď jak buď, ze strany právníků i politiků teď výrazněji zaznívají hlasy, že by se mělo s přímou volbou něco udělat – lidmi volený prezident, kterého má řada občanů za div ne modlu, nemá pravomoci, které by všelidové volbě odpovídaly. Přidat jeho možnostem na kalibru by ale znamenalo posunout politický systém k prezidentskému a odebrat váhu parlamentu. Ten si ovšem na své výsadní postavení nenechá pochopitelně sáhnout, a tak se jako elegantní řešení, které nás zbaví kampaňových nechutností a politiky nutnosti hledat nějaké slušivé zarámování volby, jeví vrátit hlasování tam, kde byla naposledy v časech, kdy zákonodárci volili Zemanova předchůdce Václava Klause.